Osmnáctiletá Ruth žije s Friedreichovou ataxií. Nyní vydává svou druhou knihu.

Ruth oslavila osmnácté narozeniny, studuje Gymnázium Paměti národa a navzdory poruše rovnováhy a únavě, které Friedreichova ataxie způsobuje, se s velkou vytrvalostí věnuje psaní. Právě vychází její nová kniha Loutky, která skrze pět postav zachycuje různé podoby válečných ztrát a bolestí. Vedle tvorby se aktivně zapojuje do komunity naší Pacientské organizace.

Křest knihy, který se uskutečnil 11. 12. 2025 v pražském podniku Café Therapy, uvedl spolužák Ruth, slovy:

"Budu mluvit za všechny její kamarády ze třídy a snad i za všechny její kamarády, když řeknu, že jsme na ni všichni strašně pyšní. To, že Ruthka píše knihy, byl fakt už od prváku, co jsem ji já a všichni lidi ze třídy poznali. Brali jsme jako samozřejmost, ale ten výsledek je fascinující důkaz toho, že Ruthka je extrémně šikovný člověk, který pracuje na tom, co má rád, pracuje na tom dobře, umí to a je to jeho sen, který si umí splnit. Ruthko, všechny nás moc inspiruješ a jsme na tebe pyšní."

Kdy jsi se psaním začala?

Začala jsem psát asi ve dvanácti a začala jsem, protože jsem hodně četla a bavilo mě to. Tematicky se mé psaní odvíjelo od toho, co jsem četla. Přibližně v těch dvanácti jsem začala psát svou první knihu, kterou jsem dokončila.

Jak bys Loutky představila potenciálním čtenářům?

Měla jsem tři nápady, které jsem postupně spojila do jedné knížky. Myslím, že tak knížka funguje daleko líp, než kdybych původní příběhy publikovala samostatně. Loutky bych představila jako knížku o druhé světové válce a jejích následcích, která se snaží ty události popisovat z různých úhlů pohledu a ukazovat na všech stranách barikád skutečné lidi a jejich příběhy, aby to nebyla jenom učebnice dějepisu.

Druhá světová válka není veselá kapitola dějin. Jak se ti pracuje s tématem, které je samo o sobě těžké a smutné?

Už od dětství čtu knížky a poslouchám rodinné historky. Musím ale uznat, že v posledních letech je tohoto tématu kolem mě možná až dost. Dřív jsem téměř pořád četla romány o druhé světové válce, nebo o dvacátém století obecně a psala o těch tématech. Pak jsem začala chodit na Gymnázium Paměti národa, kde je toho na mě trochu moc. Už tuhle tematiku tolik nečtu, ale nevnímám to tak, že bych musela hledat nějaké cesty, jak se s tím vypořádat.

Co tě na době, o které mluvíme, z hlediska tvorby přitahuje?

Vlastně nevím. Mě asi nejvíc zajímají lidské příběhy za všemi těmi událostmi a to, co lidi vedlo k tomu, aby dělali to, co dělali, aby se rozhodovali tak, jak se rozhodovali. Co vlastně vedlo k tomu, že lidé byli schopni páchat takové zlo? Co se muselo stát, aby to udělali? To jsou psychologické a filozofické myšlenky, které za tím mám.

Jak tě projevy Friedreichovy ataxie omezují v souvislosti s psaním? Napsat knížku vyžaduje hodně času, sil, vytrvalosti. Jak pracuješ s únavou?

Kvůli Friedreichově ataxii mám daleko míň energie dělat cokoliv. Psaní je něco, co mě baví a co chci dělat, takže je pro mě jednodušší si na to ten čas najít. Je pravda, že čím víc mám práce do školy, tím méně mám na psaní času, a to mě trochu deptá. Přivádí mě do depresí, když nemám možnost dělat to, co mě baví.

Spousta příběhů lidí z období Druhé světové války je o statečnosti, hrdinství a vytrvalosti. Dodává ti tenhle vhled sílu i do vlastního života?

Určitě jo. Když jsem byla mladší a bylo pro mě něco těžké – dojít někam, něco udělat – a ztrácela jsem sílu, moje myšlenky byly, že lidé v koncentráku taky přežili. Myslím, že mi bylo tak devět. Nemyslím si, že stejně přemýšlím i teď, ale asi to někde ve mně pořád je.

Píšeš si deník? Vypisuješ se z autentických vnitřních pocitů?

Nepíšu si deník, ale když se chci z něčeho vypsat, je to formou básně, někdy jednou za čtvrt roku, občas každý druhý den.

Překvapilo tě při psaní této knihy něco, co jsi od sebe nebo příběhu nečekala?

Mě asi hodně překvapilo, jak jsem schopná se sžít s nějakou postavou a ve své hlavě ospravedlňovat její jednání. Jsem toho schopná, když člověka opravdu znám. A já svoje postavy znám.

Máš už teď nějakou představu, kam by se tvoje tvorba mohla dál ubírat?

Mám vymyšlenou jednu knihu, která bude o Maďarsku, jednu knihu, která bude trochu fantasy – na to jsem sama zvědavá – a jednu knihu, která bude pro mě taková netradiční. Bude o Friedreichově ataxii, zasazená do 19. století. To je nápad, který se mi zrodil v hlavě při čtení Jane Austenové. Jsem zvědavá, jak to dopadne, protože budu muset dělat hodně rešerší na nové téma.

Jsi aktivní členkou naší Pacientské organizace Frieda. V čem vidíš největší význam její existence?

Hlavní přínosy jsou podle mě dva. Zaprvé to, že se můžeme scházet a sdílet svoje zkušenosti – třeba si poradit, co dělat a jak, nebo si prostě jen popovídat s někým, kdo nám rozumí. A druhý přínos je v tom, že společně jsme silnější a dokážeme měnit věci, které je potřeba měnit, a prosazovat, co je potřeba prosadit.

Knihu Loutky můžete blíže prozkoumat a zakoupit zde: Kniha Loutky | Pointa

A na závěr přidáváme slova paní doktorky MUDr. Ing. Lucie Šťovíčkové, která je nejen z hlediska své odbornosti pro Friedu obrovskou oporou, protože lépe než kdokoli jiný rozumí vlastnostem Friedreichovy ataxie a jejím vlivům na tělo. Na křtu byla osobně přítomna.

"Já jsem úplně nadšená, protože jsem měla možnost tu knihu číst a je naprosto skvělá. Takže Ruth musím nejdřív moc poblahopřát k tomu, jak se jí to povedlo a jak je strašně talentovaná. A jsem naprosto nadšená z toho, když pacienti tráví svůj život takhle plnohodnotně a úplně se vykašlou na to, že jsou nemocní. Je to úplně senzační pocit, protože o tom vlastně život je – aby se žil. A hlavně aby člověk moc nepřemýšlel o tom, kde jsou limity, ale naopak hledal cesty, jak ty limity vůbec nemuset řešit. A tohle je přesně ono. To ona na sto procent splňuje a já jí hrozně držím palce a doufám, že to takhle budou mít všichni pacienti na celém světě - se všemi nemocemi."